Vážení čtenáři,

letos je tomu 30 let od pádu komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy. V průběhu roku 1989 se ve většině států „za železnou oponou“ komunistická moc zhroutila. Někde se tak stalo poklidnější „sametovou“ cestou, jinde krvavě (jako tomu bylo například v Rumunsku). Celé společnosti tehdy daly jednoznačně najevo, že již dále nehodlají tolerovat lživé panství komunistického řádu. Využily přitom též možnosti opřít se o ideály uchovávané ve stále sílících disidentských hnutích. A právě o nich pojednává Slovník disidentů, který Ústav pro studium totalitních režimů letos vydal v tištěné i elektronické podobě.

Český překlad této dvoudílné obsáhlé publikace (přes 1600 tiskových stran) popisuje disidentská hnutí v celkem 25 (resp. 18) zemích někdejšího „socialistického tábora“. Tato publikace, kterou vydáváme pro laickou i odbornou veřejnost, je cenná nejen zpracovanými přehledy událostí v daných zemích a medailony významných opozičních osobností, ale také úvodními studiemi, jež jednotlivé informace a události, zejména z období let 1956–1989, uvádějí do kontextu jak národního, tak mezinárodního.

Na obou dílech pracovalo 11 let několik stovek lidí v desítkách národních redakcí. Té české se tehdy rovněž účastnila bývalá předsedkyně Rady ÚSTR a disidentka Petruška Šustrová, která je současně autorkou překladu.

V lednu 2019 vyšel 1. díl Slovníku disidentů věnovaný 14 (resp. 8) evropským zemím východního bloku: Albánii, Bulharsku, bývalému Československu (Česku a Slovensku), bývalé Jugoslávii (Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Makedonii, Slovinsku, Srbsku a Černé Hoře), Maďarsku, Německu (NDR), Polsku a Rumunsku. V září 2019 jsme vydali 2. díl zabývající se 11 (resp. 10) zeměmi bývalého Sovětského Svazu: Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Estonskem, Gruzií, krymskými Tatary, Litvou, Lotyšskem, Moldavskem, Ruskem a Ukrajinou.

Na první pohled se může jevit, že Slovník nebude útěšnou četbou – vždyť popisuje zejména dějiny represí: nejrůznější šikany, pronásledování, zastrašování, odposlechy, neustálé domovní prohlídky, zatýkání, vykonstruované procesy, věznění, život velmi ztěžovaný policejním dohledem, zneužívání psychiatrie, nezřídka i bití a mučení, a dokonce i politické vraždy. Dějiny disentu jsou však především dějinami odvahy, touhy po svobodě, urputného trvání na mravních zásadách, na pravdě a slušnosti, na vzájemné toleranci… A někdy také vydávají svědectví o selhání konkrétních lidí, kteří neunesli nesnesitelný represivní tlak. I když se v naprosté většině jednalo o výjimečně statečné osobnosti, přece jen to byli „jenom“ lidé. Nejsou to světci, ale svědci toho, že bez obětí a odvahy trvat na duchovních a mravních hodnotách i přes ztrátu pohodlí a mnohdy i osobní svobody nelze obecné svobody dosáhnout. Na to bychom neměli nikdy zapomínat. I za to jim patří naše poděkování.